Raphael Mattia Eugenio

13. dubna 2015 v 17:13 | The Riddler |  Men


Galerie

Popis:

Přiznejme si to rovnou, Raphael prostě není žádný extra krasavec. Ale jeho dokonalé charizma dokáže vynahradit vše, co na vzhledu nepobral.
Měří něco přes metr osmdesát pět, takže k nejmenším se rozhodně neřadí. Podle toho je ale také celkem vyhublý, ale bývalo hůř - jako puberťák byl pouze kost a kůže. Má ostře řezanou tvář, z toho jistě nejvýraznější je velký, podlouhlý nos, který vždy k smrti nenáviděl a velmi nápadný ohryzek. Teď má ovšem jiné starosti. Jeho tmavě hnědé vlasy jsou teď trochu neupravené, přesto se je snaží udržovat celkem krátké, dostatečnou délku na to, aby mu nepřekážely. Očka jsou typicky hnědozelená, žádný zázrak, a jak jinak, odstín záleží především na světle. Dříve tvář udržoval spíše hladce oholenou, po začátku apokalypsy z toho ovšem sešlo, takže na něj jistě narazíte s několika denním, až týdenním, strništěm.
Není tomu tak dávno, co měl šanci vyměnit si oblečení. Na sobě má teď tmavě modrou bavlněnou košili, šedivou mikinu přes hlavu, nebo černou jarní bundu, stále v relativně dobrém stavu. Dlouhé nohy mu zakrývají postarší tmavé džíny a sportovní tenisky. Na koženém opasku se mu houpe pouzdro se zbraní a za poutko kalhot má přidělaný trochu silnější zlatý řetěz, jako jedinou živoucí památku na mladičkou Emily.

Vlastnosti:

Hledáte-li hrdinu, pak se můžete posunout zase o kus dál. Raphael nebyl, není a nikdy nebude hrdina. Ve skutečnosti má strach, hrozný strach ze všech nástrah, ze smrti, ze ztráty. Právě proto dělá všechno proto, aby zachránil sebe nebo své přátele. Nepotřeboval žádný trénink, všechno se naučil zcela instinktivně a i teď, jsou to především instinkty, co stojí za jeho až sebevražednými činy.
Málokomu věří, často bývá napjatý, jeho reakce jsou těkavé, mnohdy až přehnané. Býval takový už dřív, málokoho si pouštěl blízko k tělu. Když se konečně cítí v bezpečí, zpravidla nemluví více, než je nutné. Spíše poslouchá. Miluje příběhy a historky ostatních, je rád, když jsou kolem něj všichni klidní a v bezpečí. Takový je jeho nynější sen - aby našel místo, kde se všichni budou cítit v bezpečí a v naprostém pořádku.
Už od mládí měl návaly sebelítosti, deprese a vůbec na svět často pohlížel velmi pesimisticky. A to se nemění ani v těchto situacích... Právě naopak.
Jeho největší vášní už navždy zůstane hudba. I tolik měsíců po apokalypse ji miluje, je-li v klidu, často si i prozpěvuje známé melodie. Hru na hudební nástroje jistě nezapomněl, přestože za klavírem už měsíce neseděl. Je obdařen téměř stoprocentním hudebním sluchem. Škoda, že v dnešní době se to nedá využít.

Historie:

Raphael se narodil 12. července ve Florencii, bohatému páru se šlechtickým původem. Odmalička byl vychováván přesně tak, jak by se od tak vysoko postavené rodiny čekalo - což znamená, že byl vychováván jako v osmnáctém století. Žádná svoboda, žádná zábava, jen kupa pravidel, učení a plnění snů rodičů. Ano, i takové rodiny dnes ještě existují.
Přesto Raphaelovi rodiče nechali alespoň jednu vášeň - hudbu. Během pár let se u chlapce objevilo obrovské nadání pro hudbu, a to jak pro tu tehdejší moderní, tak především pro klasickou. Než mu bylo patnáct, hrál perfektně na housle, klavír a klarinet, a jeho um se stále zlepšoval. Vyskytl se u něj téměř stoprocentní hudební sluch a cit, noty se učil levou zadní a rodiče, s vidinou dobrého zisku ze synova talentu, mu po velmi úspěšném dostudování prestižní soukromé střední školy dovolili přihlásit se na API, hudební školu, v Římě. Tam dostudoval bez větších obtíží, a kromě výborného sólisty se z něj stal také dirigent a dokonce se mu za své působení podařilo složit tři symfonie, v tom pravém slova smyslu.
I jeho věčně pesimistické uvažování poodstoupilo, když viděl své úspěchy. Chvilku po škole již působil jako dirigent v těch nejlepších Italských divadlech a dokonce i rodiče teď nechali svého syna rozvíjet se, svůj talent a své vášně. A Raphael hudbu miloval nade vše.
Třebaže nikdy nebyl žádný krasavec, jeho charisma a talent, to obojí působilo na ženy jako dokonalý magnet. Byl ale opatrný, dával si záležet, aby se nezapletl s žádnou, která z něj akorát vycucne peníze a nazdar. Jeho vztahy zpravidla trvaly minimálně tři roky, a většinou se rozcházeli v dobrém.
Ale žádné štěstí netrvá věčně, a když si ho nezkazíte sami, zkazí vám ho někdo jiný. Cestoval zrovna do Georgie, kde měl pobýt necelý měsíc a přednášet na středních a vysokých školách. Ale, světě div se, někdo to tak nechtěl. Příroda se rozhodla zase jednou znepříjemnit svému lidu život. A tentokrát pořádně.

Nikdo nevěděl, co se děje. Lidé se snažili utíkat, ale marně. Byl svědkem nakažení a proměny, ještě když ani televize nevysílala zprávy o tom všem svinstvu, do kterého se svět hnal. Snažil se dovolat domů, svým přátelům i rodině, ale nic… Spojení do Itálie selhalo, pokud neselhala celá Itálie obecně.
Připojil se k nějaké skupině, která zrovna prchala z Athén, kde měl žít asi na týden. Netrvalo dlouho, než si všichni členové začali pořádně lézt na nervy, ničit se a střílet, frustrace a strach je nutili dělat ty nejhorší věci. A tak Raphael odešel, vyděšený muž se vydal do lesů sám, na vlastní pěst.
Nejednou uvažoval o tom, že vlastně nemá cenu se dál snažit. Jeho pesimistická duše se jej snažila přimět k rychlému závěru, a snad by tak i učinil, kdyby nebylo Emily.
Vždycky říkala, že to byl Raphael, kdo ji zachránil, ale on věděl, že to bylo přesně naopak. Emily byla třináctileté děvče s havraními vlasy a jasně zelenýma očima. Bylo to nádherné děvče, to musel uznat. A statečné, mnohdy statečnější, než on sám.
Strávil s Emily tři, čtyři měsíce, celou zimu až do prvních náznaků jara. Společně se oba dva, navzájem, učili, jak se bránit, jak přežívat. Vedli celé noci dlouhé, vážné konverzace a Emily perlila slovy a souvětími, která by od třináctiletého děvčete jistě jen málokdy čekal.
Zrovna se schovávali v jednom z opuštěných domů, v nějaké malé vesničce mezi lesy Georgie. Raphael téměř spal, když se dovnitř vrhla banda Chodců. Bylo jich příliš na to, aby se bránili. A tak se dali na útěk. Ale Emily, vyčerpaná vším kolem, nemohla Chodcům utéct, bez ohledu na to, jak moc se Raphael snažil jí pomoct.
Dostali se z největšího nebezpečí, ale pro děvče už bylo pozdě, když odhalila ošklivý kousanec na pravém předloktí. Byla to ona, kdo si sám prohnal kulku hlavou. On nebyl schopný zastřelit dítě.
A tak mu nezbývalo, než se vydat na cesty téměř neznámou zemí sám, v naději, že snad se stane zázrak a z tohohle všeho se jen probudí.
Jeho pesimismus opět začíná působit, po desítkách, stovkách kilometrů chůze, kdy nenašel nic ani nikoho, co by mu mohlo nějak pomoct. Začíná mít pocit, že jen oddaluje nevyhnutelné…

Majetek:

- Černý batoh neznámé značky
- Pistole Walther P99
- Kapesní nožík (sloužící spíše na otevírání jídla, než zapichování nemrtvých)
- Láhev s vodou
- Zásoba jídla na pár dní dopředu
- Krabička sirek
- Zápisník s notami (jediná památka na jeho obyčejný život)
- Zlatý řetízek, připevněný k poutku od džínsů - památka na mladou Emily
- Obvazy a dezinfekce
- Léky proti bolesti a antibiotika
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama