Karen McMillian

7. března 2015 v 9:18 | Amoris |  Women



Galerie


Popis:

Karen je poměrně vysoká (asi 174 cm) a hubená, s rýsujícími se svaly, které jsou patrné převážně na rukách, než na nohách a břichu, i když ani tyto části těla nijak nezanedbává. Má kaštanově hnědé středně dlouhé vlasy, které si po většinu času nechává rozpuštěné a k tomu velké modré oči, které většinou vypadají laskavě a to i přesto, že se snaží působit jako tvrďačka. Nad nimi se tyčí hezké husté obočí, které si ani nemusí upravovat a vypadá dokonale. K tomu přidejte hezky rovný nos střední velikosti a růžové úzké rty a máte před sebou celou Kareninu tvář. Karen má pěkný úsměv, ačkoliv ho moc neukazuje, protože od počátku nákazy ztratila už tolik jí blízkých lidí. Když propukla nákaza, byla zrovna v motorkářském koženém oblečení a ve vysokých pohodlných botách, které by mohli někomu připadat jako něco mezi kozačkami a holinami. Takže v tomhle oblečení ji můžete nejčastěji najít, vzhledem k tomu, že když prší nebo fouká vítr, kůže jí jak hřeje, tak neprofoukne a nepromokne a když je naopak příliš velké teplo, může si přeci kdykoliv sundat bundu. Přes záda má vytetovaná andělská křídla.

Vlastnosti:

Jak nejlépe popsat Karen? Silná, tvrdá, nezávislá, motorkářka. Zkrátka žena, která se protloukala životem na začátku nákazy úplně sama. Za každou cenu se snaží působit tvrdě, ale ne vždy tomu tak je a ne vždy dává najevo co doopravdy cítí. A i přes to, že se většinou zračí v jejích očích laskavost a ochota, dokáže někdy pěkně vybouchnout až vidí rudě a to vám radím, v té chvíli nechcete být v její blízkosti. Ovšem takové stavy, kdy se vymyká sebekontrole jsou opravdu ojedinělé a za celý život se jí to stalo asi jen dvakrát nebo třikrát. Když si ale myslí, že ji nikdo nevidí, dává svým pocitům volný průchod a v takových chvílích dokáže i plakat. Jinak je ale od přírody vůdčí typ a většinou dominantní a to i když je ve společnosti mužů. Nedělá jí ovšem problém se podrobit návrhům ostatních, pokud jí připadají správné, to ale neznamená, že si neumí stát za svým názorem. Pro to, co chce je schopna udělat téměř cokoliv, aby to dostala.

Historie:

Karen McMillianová se narodila před třiatřiceti lety v Phoenixu.Tam ale nevydržela s rodiči příliš dlouho a brzy se kvůli otcově práci přestěhovali do Dallasu. Tam vydrželi asi pět let, než se museli znovu přestěhovat. Tentokrát do Birminghamu. Po dalších deseti letech se dostali až do Atlanty, kde zůstali až do její plnoletosti, takže Karen mohla v klidu zůstat v Atlantě a i přes stěhování v pořádku dochodila základku i střední školu a našla si zálibu v motorkách. Pracovala v jednom motoservisu. Když jí bylo dvacet šest, poznala Larsona, za kterého se o tři roky později provdala. Naučil ji dobře střílet z různých druhů zbraní včetně kuše a luku a ona ho zase naučila jezdit na motorce. To co se stalo, když propukla epidemie by vám ale měla říct smíš sama Karen.
Mnohokrát jsem si to přehrávala v hlavě a pořád mi nejde do hlavy, jak se to vlastně stalo. Asi je prostě těžké si přiznat něco tak traumatického, jako když vám sežerou vašeho manžela před očima. Já a Larson jsme se znali už asi šestým rokem, než šlo všechno k čertu. Oba dva jsme milovali motorky, měli jsme i několik známých, se kterými jsme často jezdili na projížďky. V okolí nám lidé říkali motorkářský gang. Nikdy jsme ale nic nevyváděli, jen jsme prostě zbožňovali jízdu na těch nádherných strojích. A jednou se tak stalo, že jsme byli na projížďce jen my dva. Bylo moc hezky a my skončili asi dvacet kilometrů od domova. Právě jsme projížděli prázdnými ulicemi menšího města, když nám přes cestu přeběhl nějaký idiot. Larson jel první a srazil se s ním čelně. Ani jeden z nás si ho nevšiml, prostě se tam zničehonic objevil. Spíš než náraz rozhodilo Larsona to, že se lekl. Ztratil nad motorkou kontrolu a spadl na zem. Viděla jsem, že se ten, co ho Larson srazil, bez problémů zvedá. Začala jsem na něho řvát, seskočila z motorky a rozběhla se k němu s přáním vyrazit mu minimálně všechny zuby. Před očima jsem měla rudo, takže proto jsem si asi hned nevšimla, že s tím člověkem asi není něco v pořádku. Jakmile byl v dosahu, vypálila jsem mu takovou ránu pěstí, že se hned zase svalil. Zůstal ležet a já vychladla. Všimla jsem si, že jsem mu tím úderem skoro urazila čelist a to mě zarazilo. Když jsem si ho prohlédla pořádně, uvědomila jsem si, že takhle zdravý člověk určitě nevypadá. Kůži měl našedivělou a jaksi vlhkou, ruce měl potrhané a z jeho pravačky na mě zářila bílá kost. Pak jsem si ještě všimla jeho levého kotníku, měl ho zlomený. Možná vám přijde divné, že jsem namísto toho, abych pomohla Larsonovi, zkoumala kreténa, který nám vběhl do cesty, ale s Larsonem už jsem zažila hodně pádů a věděla jsem, že tohle byla jenom prkotina. Z omylu mě vyvedl až Larsonův křik. Když jsem se podívala směrem, kde podle všeho měl ležet, uviděla jsem, že už stojí na nohách a odhání od sebe čtyři nebo pět lidí. Vůbec netuším, jestli do té doby nekřičel, nebo jestli jsem ho prostě přes všechno to vzrušení, zlost a adrenalin neslyšela. Pamatuji si, že jsem na ně zavolala, ať ho nechají být, že on za to nemůže, ale nereagovali na mě. Pak se mi kolem kotníku něco omotalo a já uviděla toho chlápka, co ho Larson srazil, jak mě drží za nohu a dívá se na mě. Jeho oči byly mrtvé, zakalené a vybledlé. Chtěla jsem vykřiknout, ale hrdlo se mi stáhlo strachem. Začal se po mně sápat. Instinktivně jsem kopla vší silou. Odporně to ruplo a ta věc se bezvládně složila. Stála jsem tam jako uhranutá, zírala jsem na to tělo, neschopná se pohnout. Moje mysl nezvládala zpracovat, co se právě odehrálo. Znovu jsem uslyšela Larsonův křik. Tentokrát ale zněl jinak, tentokrát zněl bolestivě. Když jsem se otočila, skupinka kolem Larsona ho povalila na zem. Larson křičel čím dál víc, ti lidé u něho klečeli a vypadalo, že ho bijí, dokud jsem neuviděla, jak se pod nimi rozrůstá kaluž krve. Oni ho nemlátili, oni ho jedli zaživa. Larson mě našel pohledem mezi změtí končetin. U koutku úst měl rudou stružku. Oči byly plné děsu. Nepromluvil, nekřičel, ale jeho rty se pohybovaly. Zprávu jsem přijala a pak se mi rozostřilo vidění, protože jsem se rozplakala. Zpráva zněla: "Utíkej". Nasedla jsem na motorku a uháněla z města, co nejrychleji jsem dokázala. Cestou ven jsem si všímala dalších "věcí", tehdy mě nenapadlo lepší označení. Postupně se ke mně dostávalo to, co se stalo s Larsonem a přiznávám se, že se proud slz nezastavil na několik dní. Cestovala jsem pár dní, zastavovala jen výjimečně pro jídlo nebo benzín, který jsem přepouštěla z opuštěných vozidel a motorek. Potkávala jsem čím dál více těch potvor a začala jsem si uvědomovat, že to za prvé nebude problém jen toho jednoho města a za druhé, že budu potřebovat nějakou výbavu, pokud chci v tomhle blázinci přežít. Jezdila jsem z místa na místo, dávala si pozor, abych se nikde nezdržela příliš dlouho, protože dříve nebo později k sobě prostě jednu z těch věcí přilákáte a jakmile přilákáte jednu, bude jejich počet jenom narůstat, pokud ji tedy okamžitě nezabijete. Zpočátku jsem se mstila, zabíjela každého nemrtvého, kterého jsem potkala. Jedinou metodou, jak je navždycky poslat k ledu je úder do hlavy. Docela mě mrzí, že jsem neviděla žádný z těch zombie filmů, nemusela bych ze sebe tolikrát dělat návnadu, abych zjistila, jak ty bestie nejlépe zabít. Snažila jsem si od ostatních lidí držet odstup. Kdykoli jsem potkala nějakou skupinku, ať už na silnici nebo při hledání zásob, raději jsem co nejrychleji odjela. Nechtěla jsem s nikým mluvit ani nikoho poznat. Nechtěla jsem už o nikoho přijít. To se změnilo, když jsem narazila na Joshe, Sáru, jejich tehdy už jen dvě děti a Paula. Paul byl devatenáctiletý chlapec, jehož rodinu nezabili mrtváci, ale lidé. Josh se Sárou byli afroameričani se dvěmi dětmi - třináctiletou Mackenzie a osmnáctiletým Jeremym. I oni přišli o člena rodiny, nejmladší dcerku, kterou dostali chodci. Jednou jsme se zabarikádovali v jednom bytě a vycházeli jsme jen pro zásoby. Jednou jsme já, Paul, Josh a Sára vyrazili na průzkum. V jedné uličce nás z obou stran obklíčila hromada chodců. Tři jsme se zvládli prodrat, ale Sáru se jim podařilo od nás odtáhnout. Tehdy Josh rozhodl, že musíme odjet z města. Já jsem ale trvala na tom, že chci zůstat v Atlantě. Dali mi tedy část svých zásob, co se jídla a munice týče, ale pak už jsem je nikdy neviděla.

Majetek:

-obyčejný turistický batoh, který našla na cestách a zatím se jí do něj všechno vejde
-motorka Kawasaki vn 1600 vulcan classic
-Kuše s asi dvaceti šípy
-revolver s třiceti náboji
-kanistr na vodu, ale ona ho používala na benzín
-nějaké to oblečení, které si nakradla v obchoďácích a ještě nějaké jídlo od Joshe a Paula, které jí zbylo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama