Anna Scott

13. března 2015 v 21:57 | The Riddler |  Women






Galerie


Popis:

Pokud bychom si pročetli Anniny zdravotní záznamy, mohli bychom se dozvědět, že tato šestnáctiletá dívka, je 165cm vysoká a váží 54kg. Jenže, popisovat člověka jen podle zdravotních záznamů, je mírně strohé. Proto bychom mohli začít jinak.
Anna je dívka, kterou si okamžitě spojíte s jejím úsměvem. Ten, je její velkou zbraní, pokud se to tak dá říct. Horší je, že jí nikdy nedokázala použít. A nejenom úsměv jí dělal půvabnou. Přesto to není slečna, kterou by jste okamžitě označili za královnu školy. Což je vlastně pravda, neboť se vždy držela stranou, tedy stranou dívek. A k tomu se váže i její vystupování. Raději se zdržovala v přítomnosti kluků, což mělo vliv na její oblečení.
"A kdo se mi diví, když ty pipky, které k nám chodily do školy se oblékaly jako parodie na Pravou blondýnu."
Často jsme jí tak mohli vidět v otrhaných džínách, triku a jednoduché mikině. Jen občas si vzala na sebe něco dívčího, což mělo za následek, že se konečně ukázala její osobní krása.
"Osobní krása? Neměla bych to psát raději já? Ten kdo to totiž píše, je asi slepej."

Vlastnosti:

Pokud si představíte hodnou a milou dívku, která si po nocích pročítá Pýchu a Předsudek, musím vás bohužel vyvést z omylu.
"Pýcha a Předsudek? To je co?"
Anna byla vždy, jak jen to říct, svá. Už jako malá byla velmi hyperaktivní, což se dalo připsat tomu, že vyrůstala v domácnosti s třemi bratry. Proto vlastně už od narození se musela naučit, jak přežít v jejich přítomnosti. Málokdy jste jí tak viděli s panenkou, o to více s míčem, kuličkovou pistolí a podobně.
"Jo, to byly časy. Oni si totiž naivně mysleli, že budou mít princeznu, se kterou budou moci manipulovat, smůla."
Kromě své hyperaktivity zdědila po svém otci i další pro ni příjemnou vlastnost. Výřečnost. Opravdu z každé situace se dokázala vykecat, což dosti často využívala, neboť rozhovory s ředitelem školy, byly vlastně na denním pořádku. To nás přivádí k dalším negativním vlastnostem a to neposlušnost, neúcta k zákonům, opovážlivost a až nezdravá odvaha. Vlastně by se opravdu dalo říct, že Anna je kluk v dívčím těle.
"Ok, tady nemám co vytknout. Až na jednu maličkost, zapomněl jsi napsat, že jsem vychytralá, tedy jak říkával náš taťka, spíš vyčůraná."
Ale, abychom na této dívce nehledali jen ty špatné vlastnosti. Svých chováním se totiž snaží zakrýt fakt, že je to svým způsobem milá a hlavně velmi inteligentní dívka. Sice to tak v známkách nevypadalo, neboť její inteligence nebyla skryta v akademickém vzdělání, nýbrž v logickém myšlení.
"Ehm? Co že to? … Já nerozumět, co vy říkat."
Pokud odstoupíme od psychických částí a přesuneme se k těm fyzickým, zjistíme, že v těchto ohledech Anna byla, jak se říká doma. Tedy, spíše venku. Málokdy jste jí totiž viděli stát. Ať už byla jen na trávníku, kde s klukama hrála fotbal nebo sjížděla park na kolečkových bruslích. Pohyb byl prostě její. Tedy byl.
"Jo, to má pravdu. A teď určitě přijde ten moment, kdy se vrátí k mému "špatnému" já..."
Ale to se změnilo. Období puberty, přesněji od dvanáctého roku života, kdy její rodinu postihl rozvod rodičů, se z Anny stala, snad ještě větší potížistka. Z počátku to byli jen malé krádeže, rvačky, nadávky a podobně....
"Můžeš toho už nechat, myslím, že v další kolonce budeš mít prostoru dost..."

Historie:

Dobře tedy...
Anna Scott, celým jménem Anna Sophie Scott, se narodila 31.12. 1998 ve státě Georgia, přesněji v menším městečku Marrieta. Nebyla sice prvním dítětem roku 1999, ale blížila se k tomu opravdu hodně. Doslova jí její prvenství přebral nějaký Richard Clark ze San Francisca v Californii. To ale nic neměnilo na tom, jakou radost z jejího narození měli Adam a Caroline Scottovi.
"O něco menší radost měli mí bráškové. Jak je vidět, dělala jsem jim naschvály dřív, než jsem se narodila."
Adam a Caroline měli už tři syny. Adam, nejstarší z nich, měl v době narození Anny patnáct let. Simon dvanáct a nejmladším v té době byl, teprve pětiletý Patrick. A právě proto, že měli v rodině tři kluky zapříčinilo takovou radost nad narozením holčičky.
"Ona je ta radost velmi brzo přešla."
Adam pracoval v domácí autodílně, kterou měl zařízenou ve vlastní garáži. Avšak obchody šly poměrně dobře a tak rodina měla vše, co potřebovala.
Jak už bylo napsáno výše, Anna byla jedno z těch opravdu hyperaktivních dětí. Nebyla vteřina, aby postála a neustále šmejdila kde se dalo. Ale, dalo by se říct, že nějaký čas byla hodné dítě, které jen dělalo svým rodičům nějaké ty vrásky. Teprve v době kdy nastoupila do školy, se její chování rapidně změnilo. Nejspíše na tom měl zásluhu Adam, který v den jejích sedmých narozenin rodině oznámil, že narukoval do armády. Anna to brala jako zradu. Adama ze svých bratrů milovala nejvíce, a to, že se rozhodl riskovat svůj život, místo toho aby byl s ní, nemohla pochopit. Už ve třetí třídě tu byla první návštěva kanceláře ředitele, když po několika posměšných poznámkách na její adresu, rozbila nos Gerrymu Stevensovi.
"I mě to překvapilo, jak jednoduše to šlo. On se totiž vůbec nebránil."
Pak už následovaly obvyklé rozepře. Ty se táhly až do nástupu na střední školu. Její rodiče se čím dál tím víc hádali, jejich rozhovory už vlastně probíhali jen s křikem. A tak se stalo, že přišel rozvod.
Další roky už se vlastně táhly ve stejných kolejích, neboť střídaní "náhradních maminek" nebylo pro Annu nic, po čem by toužila a dávala to čím dál více najevo.
"Doufám, že si už s mým pomlouváním skončil a přesuneme se k událostem posledních měsíců, co ty na to?"

Tak jako všichni, kteří tuhle katastrofu přežili, i ona má svoji počáteční událost. Její cesta za přežitím začala poměrně nevinně.
"Nevinně? Začala otřesně. Protože jedině tak se dá říkat školní exkurzi."
Ano, školní exkurze do Atlanty, kde měla její třída navštívit přednášku o Evoluci. Avšak do města nedojeli.
Ten den byl krásný a slunný, a o to více si studenti připadali v uzavřeném autobusu jako ve vězení. Autobus už totiž dobrých dvacet minut stál na I-75 v nekonečné koloně. Vypadalo to, nejenom že se nedostanou do Atlanty, ale možná ani domů.
Kromě dusna, znuděných studentů a nervózních učitelek, to však byl zcela normální výlet. Podivné to začalo být až v době, kdy už po x-té přeletěl na obloze vrtulník a kolem okna se prohnal snad po osmé policejní motocykl.
"Čekali jsme bouračku. Pamatuji si, že jsme koukali z okna a vyhlíželi mrtvoly. To, že se jich dočkáme jinak, tak s tím jsme zrovna nepočítali."
Náhle se situaci jako mávnutím kouzelného proutku zhoršila, když se z předku kolony začalo ozývat troubení a křik.
"Každej se ptal, co se děje, co budeme dělat. Učitelky se nás snažily uklidnit, jasně že marně. Timothy vyběhl ven a najednou jsem viděla v okně, jak ho popadl nějaký chlápek a hodil s ním o zem. Začali jsme křičet na učitelky. Dá se to nazvat jedině jako chaos. Každej chtěl ven, ale učitelky nás samozřejmě nechtěly pustit. Ven vyšel jedině řidič. Začal na toho chlápka křičet, když v tom se ten muž otočil a normálně ho zastřelil. V té chvíli už to bylo všechno jedno."
Jak se Anně podařilo dostat ven, už neví ani ona sama. Důležité je, že se spolu s jedním spolužákem dostala do blízkého lesa.
"Když jsme běželi přes tu silnici, tak kolem nás byli samí lidé, křičeli a snažili se dostat pryč. Nejdivnější však byli ti, kteří šli pomalu, teda šly není to nejpřesnější slovo, spíš se drželi na nohou."
Samozřejmě, že se Anna a Rob, tak se ten hoch jmenoval pokusili dostat do města, zjistit co se děje, ale nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo.
"Dovolíš? Ráda bych to dořekla. Noc jsme přečkali v lese, kam se na tu hrůzu hrabe noční bojovka. Roba jsem neměla nijak v lásce, ale teď teprve vím, jak jsem byla ráda, že tam byl semnou.
Ráno, když jsme se konečně odhodlali se jít podívat na dálnici, co se vlastně stalo, tak jsme nevěřili svým očím. Všude byla těla mrtvých lidí, někteří se ještě hýbali v podivných křečích. A náš autobus? No, řekněme, že to nebyl zrovna nejhezčí pohled. Nechtěli jsme tam být ani minutu a tak jsme se raději vydali do města. Jo, to taky nebyl nejlepší nápad. Ty "kousače" jak je Rob nazval, jsme potkali skoro okamžitě. Nevěřila jsem, jak rychle se všechno změnilo, bylo to jak z nějakýho pitomýho hororu. Obklíčili nás a dá se říct, že jsme to v tu chvíli měli spočítaný. Pomohla nám jedna rodina, která nás díkybohu vzala i sebou.
Když to tak vezmu, tak to, že jsem stále tu, je fakt jenom shoda náhod a asi neuvěřitelnýho štěstí. To Rob bohužel neměl. Je to měsíc, co jeho a tu rodinu dostali. No a vlastně to je asi všechno, co jsem chtěla říct. Už měsíc chodím sama a zatím jsem naživu, takže co víc řešit, že?"

Majetek:

-Školní batoh - Teď už slouží na zásoby, učebnice vyhodila
-Nějaké jídlo a pití - na jak dlouho vydrží si netroufá říct.
-Nůž, který dostala od té rodiny
-Nějaké pamatné věci na rodinu.
-Náhradní bundu a teplý svetr se sobem ("Hrůza, ale zahřeje")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama